QAsuleBloG

Když jsem byla poprvé v Británii, anglicky jsem podle mě nijak moc neuměla. Zkrátka, jsem živým důkazem toho, že výuka angličtiny na školách a celková anglická gramotnost u nás je poměrně zoufalá. Přijela jsem tam bez znalosti slov jako lednička a co že je to to gonna...

Nicméně když musíš, tak musíš, a tak moje angličtina získávala trochu na kvalitě, ale hlavně myslím na objemu. Na objemu nabíralo i moje sebevědomí, když mi tam po první větě skoro každý začal chválit angličtinu. Brzy jsem ale pochopila, že Britové jsou prostě zdvořilý národ. Neječí na Vás svým rodným jazykem něco, čemu nemůžete rozumět (čehož sem byla svědkem u českých prodavaček/čů, nebo i v úschovně na hlavním nádrží - ti ječeli česky). Britové jsou rádi, že umíte angličtinu. (Nutno dodat, že oni téměř nikdy jiný jazyk neumí:)

Postupně se v různých kolektivech ukázalo, že názor, že mám pěknou angličtinu, zastává sice mnoho lidí, ale až po příliš krátkém rozhovoru se mnou. Navíc se ozývaly hlasy typu - máš pěkný přízvuk. Bylo to tedy jasné - kvalita mé angličtiny se úplně zúžila na mojí výslovnost :(

A přišla druhá rána - "máte pěkný americký přízvuk!" Kde bych ho sebrala, ví Bůh. V Americe jsem nebyla, s Americany se nebavila... snad jedině z filmů v kině.
Následovalo období několika let zoufalého pátrání. Mám skutečně americký přízvuk? A kde že sem ho sebrala? Proč zrovna já?

Až přišel ten osudový okamžik - přisedli si ke mě ve vlaku v Helsinkach 2 pěkní mladí kluci - jeden američan a druhý kanaďan - a oba mormoni. Nicméně mi opět pochváli angličtinu a začali řešit, jaký, že to mám přízvuk. Chvíli řešili i australský, ale do výsledného duelu se probojoval britský a irský. A zvítězil nakonec irský.

A v tu chvíli jsem to pochopila!
Prostě každý tvrdí, že mám přízvuk pěkný, ale nikoli jeho.