Když jsem byla v Británii před dvěma lety, vyrazily o volném víkendu mé britské kamarádky na nákupy a strávily tak celý den. Vrátily se pak ne s jedním, nebo dvěma vysněnými kousky oblečení, ale celou kupou. Říkala jsem si, že je to baví!?! Říkala jsem si, tyjo, takhle utrácet!
Od té doby Koruna výrazně posílila. A ceny oblečení v obchodech (v Británii) se mi zdají snad i nižší než dřív. (možná tím, že v Čechách všechny H&M a C&A a spousta dalších mezinárodních obchodů s oblečením přepočítává ceny jako kdyby bylo stále 30 Korun za Euro).
Nesmíme zapomínat na letní výprodeje, ve kterých je spououousta sqelého oblečení a slevy i 70 % (ne jako v Čechách, kde maj při 30 % obchody pocit, jaký jsou borci:))
A pak je tu Primark. Vejděte-li do Primarku, máte pocit, že veškeří východoevropané v Británii se koncentrují právě tam. (Takže pozor na jazyk, až budete česky drbat kolemjdoucí:)
Není divu, aupairkami oblíben, je to snad nejlevnější britskoirský obchod.
Někteří Britové jím opovrhují, protože na výrobě tohoto oblečení určitě pracují chudé bangladéšské dětičky za pár šupů. Říkám si ale, že abych je nenutila takhle pracovat, musela bych asi chodit nahá, protože v Bangladéši apod. se takhle vyrábí oblečení pro spousty obchodů. A fairtrade tílko se mi zatím podařilo koupit jedno.
Ale zpět. Když jsem letos vlezla do Primarku, nestačila jsem se divit! Ty věci jsou prostě zoufale zoufale zoufale levné (ano a už dávno i pro nás) a ještě často stylové.
Výsledek byl, že jsem odsud pokaždé odešla s obrovským nákupem (co do kusů). A za něj jsem zaplatila stejně, jako kdybych šla na večeři a pak zapařit a nebo za výlet vlakem.
Peněz rozumně a zábava na celý den.
Inu, být Britkou, byla bych velmi materiální a nakupovala a nakupovala a nakupovala...
...a naplňovala odvěkou touhu lidí shromažďovat....
Když jsem byla poprvé v Británii, anglicky jsem podle mě nijak moc neuměla. Zkrátka, jsem živým důkazem toho, že výuka angličtiny na školách a celková anglická gramotnost u nás je poměrně zoufalá. Přijela jsem tam bez znalosti slov jako lednička a co že je to to gonna...
Nicméně když musíš, tak musíš, a tak moje angličtina získávala trochu na kvalitě, ale hlavně myslím na objemu. Na objemu nabíralo i moje sebevědomí, když mi tam po první větě skoro každý začal chválit angličtinu. Brzy jsem ale pochopila, že Britové jsou prostě zdvořilý národ. Neječí na Vás svým rodným jazykem něco, čemu nemůžete rozumět (čehož sem byla svědkem u českých prodavaček/čů, nebo i v úschovně na hlavním nádrží - ti ječeli česky). Britové jsou rádi, že umíte angličtinu. (Nutno dodat, že oni téměř nikdy jiný jazyk neumí:)
Postupně se v různých kolektivech ukázalo, že názor, že mám pěknou angličtinu, zastává sice mnoho lidí, ale až po příliš krátkém rozhovoru se mnou. Navíc se ozývaly hlasy typu - máš pěkný přízvuk. Bylo to tedy jasné - kvalita mé angličtiny se úplně zúžila na mojí výslovnost :(
A přišla druhá rána - "máte pěkný americký přízvuk!" Kde bych ho sebrala, ví Bůh. V Americe jsem nebyla, s Americany se nebavila... snad jedině z filmů v kině.
Následovalo období několika let zoufalého pátrání. Mám skutečně americký přízvuk? A kde že sem ho sebrala? Proč zrovna já?
Až přišel ten osudový okamžik - přisedli si ke mě ve vlaku v Helsinkach 2 pěkní mladí kluci - jeden američan a druhý kanaďan - a oba mormoni. Nicméně mi opět pochváli angličtinu a začali řešit, jaký, že to mám přízvuk. Chvíli řešili i australský, ale do výsledného duelu se probojoval britský a irský. A zvítězil nakonec irský.
A v tu chvíli jsem to pochopila!
Prostě každý tvrdí, že mám přízvuk pěkný, ale nikoli jeho.